Podíval jsem se na koně pode mnou, pak na jejich koně a pak na mé svraštělé, klepající se ruce. Zatím mě umlčoval strach z nich, ale teď ho přebil strach o mě. Už jsem to nevydržel.
"Pane, už šest dní jsme nespali. Jíme pár soust denně za jízdy. A koně nežerou vůbec. Zhubli, že jim můžete spočítat žebra. Mě ostatně taky." tvářil jsem se při tom uctivě, ale zkusil jsem do výrazu přidat i trochu rozhodnosti. "Musíme si odpočinout. Takhle nás zabijeteee...eh," dokončil jsem hekavě, protože jsme se právě přenesli dlouhým skokem přes zabahněné koryto potoka.
Nebyl jsem si jistý, zda mě vysoký klobouk vůbec poslouchá. Ale po doskoku se s uštvaným výrazem zadíval dozadu na svého společníka, který za celou jízdu neřekl ani slovo. Pak náhle otočil hlavu na mě, pohled mu ztvrdl a jedním slovem vyřešil mé problémy.
"Pospícháme."
