I přes bolest v boku a naražených žebrech jsem svižně vykročil k domovu. Energií k potlačení bolesti mě zásoboval strach. Strach z těch dvou, co kráčeli za mnou.
Ano, slyšel jsem vyprávět bardy o mocné magii, o bytostech více božských něž lidských při srovnání sil, kterými vládnou ony a kterými pouhý zálesák jako já. Ano, viděl jsem kouzelníky, kteří na slavnostech slunovratu předváděli občas i velké kousky s ohněm. Ale nic mě nemohlo připravit na tu surovou čirou energii čišící z mágů, kteří mě následovali.
"Můj dům. Prosím vstupte", sklonil jsem hlavu i pohled a pozval je pohybem ruky dál. První slova co jsem ze sebe dokázal vypravit.
Sedli si ke stolu. Proti sobě. Zkušení bojovníci. Pohledem tak mohli obsáhnout celý kruh kolem nich.
"Potřebujeme stopaře. Skvělého stopaře. Jsi dost dobrý?" odmlčel se. "Hmm podle tvého posledního úlovku jsi," odpověděl si sám, když jsem nejevil známky reakce. "Do Šedých hor. Sto zlaťáků na ruku teď a sto až ho dostaneme." stále mluvil ten s vysokým kloboukem.
"Koh... ehm, ano pane," koktavě sem odvětil. Tolik peněz. Všechny bych je dal s radosti tomu, kdo by mi dnes ráno řekl, abych toho vlka nezabíjel. S úsměvem přikývl. Věděl přesně na co myslím. Parchant.
"Vyrážíme za svítání," dodal.
