Jako obvykle jsem spíše než oči používal sluch, a proto mě upoutaly tiché, přibližující se zvuky ze směru, kterým jsem přišel. Nehýbal jsem se, jen jsem pootočil hlavu, abych mohl stezku zkontrolovat pohledem. Koutkem oka jsem zahlédl protáhlou hlavu jen s jedním uchem. Okamžitě jsem přestal nejen otáčet hlavou, ale dokonce i dýchat. Udělal tři kroky a objevil se i jeho mečem velitele městské hlídky na půlku zkrácený ohon. Byl to on. Vlk samotář. Vlk lidožrout. Obrovský starý samec poznamenaný množstvím jizev a odměnou deset zlaťáků za jeho zabiti. Šel po mé stopě.
Pomalu, velmi pomalu, jsem nasadil šíp a stočil ramena, paže i luk směrem k zemi. Až mě překvapilo, jak snadné to bylo. Došel pod strom. Chvilku čenichal, rozhlédl se do stran. Pak náhle zvedl hlavu. Pohlédl na mě. A zemřel. Ano ten den se mi dařilo.
Jeho kůži jsem odnesl do města, vyzvedl si odměnu a šel to oslavit do Koruny. Před hospodou jsem je potkal. A dařit se přestalo.
